Ukázky textů z knihy Miloše Formana a Jana Nováka – Co já vím? (Atlantis, Brno, Česká republika, 1994 ) Poslední aktualizované vydání vyšlo v nakladatelství ARGO v roce 2013.
OTROK
Zatímco hrdinou naší ložnice byl Ivan, na opačném konci společenského žebříčku se jako „otrok“ krčil Perda Fíla. Nebyl o nic horší o nic lepší než kdokoli z nás, ale všeho se bál a věčně propadal panice. Bylo mezi námi pár ostrých hochů, kteří prožili válku na ulici. Ti si otipli každého na první pohled a neznali slitování, a tak Perda brzy uklízel ložnici, vytíral chodbu, dokonce čistil jiným boty, když se šlo spát, zhasínal světla v ložnici a dělal svým trapičům poslíčka. A za všecku svou námahu sklízel jen posměch a facky. Nikdy si nestěžoval, nikdy ránu nevrátil, všecky urážky, ústrky, pošklebky a nespravedlnosti jednoduše spolkl.
Jediný člověk, s kterým se Perda v Poděbradech utkal, byl jeho nejlepší kamarád Zach.
Zach byl „otrokem“ vedlejší ložnice a čas od času, vždycky pozdě navečer, byl ostrými hochy donucen si to s kamarádem Perdou rozdat. Byla to scéna jak z Jacka Londona: hulákající upocené obecenstvo, sázky, které se nikdy nevyplatily, slzy zlosti a krev.
Začalo to jednoho zimního večera, když si někdo tajně vypůjčil z tělocvičny dva páry boxerských rukavic, Perda a Zach si je museli navlíknout. Pak je ostří hoši dostrkali doprostřed rozvášněného hloučku a nařídili jim boxovat. Perda se Zachem se snažili se navzájem šetřit. Markýrovali údery, ot’ukávali si rukavice a ramena, přešlapovali kolem sebe jak ve zpomaleném filmu. Ale dlouho jim to předstírání vydržet nemohlo. Ostatní je tak dlouho popichovali, posmívali se jim, zesměšňovali je, drcali jim do zad a vráželi je na sebe, až najednou rány začaly být opravdové, z nosů se spustila červená, kopali do sebe a bili se pod pás, sršela z nich nenávist a diváci řičeli zvířeckým nadšením.
Nerad jsem se na to nekonečné šikanování Perdy díval, ale nikdy jsem se ho nezastal, i když jsem měl v ložnici dost velkou autoritu. Boty jsem si od něho čistit nenechal, ani nosit knihy, ale u jiných jsem to přehlížel.
Jednou odpoledne jsem natrapíroval Perdu, jak sedí v koutě v klubovně a něco smolí na list papíru. Normálně bych si ho nevšiml a šel klidně dál, kdyby se tak strašně nelekl. Ten jeho provinilý výraz mě zarazil. Zamířil jsem si to k němu a kouknul mu do očí. Zbledl jako stěna. Hned mě napadlo, že asi sepisuje nějaké udání.
„Co to píšeš?“ zeptal jsem se ho.
„Nic,“ špitl, celý ztuhlý děsem.
„Ukaž!“
„Ne!“
„No tak, Perdo. Po dobrým, nebo po zlým.“
„Prosím tě, ne. Nech mě!“
„Naval!“
Teď už mi bylo jasné, že jde o nějakou levotu, takže jsem ho vyděsil tak, až mi ten papír vydal.
„Milá marni,“ četl jsem. „Moc a moc Tě pozdravuji. Nemusíš se o mě bát a prosím tě, nijak si nevyčítej, že jsi mě na tuhle školu poslala. Moc se mi tady líbí a všichni kluci jsou na mě hodní. Mám tady spoustu kamarádů, víc, než jsem měl kdykoli předtím, a všichni mě mají moc rádi.“
Stál přede mnou a třásl se strachy před dalším pokořením, ale nejvíc pokořený jsem se cítil já.
„Promiň, Perdo.“
Na nic víc jsem se nezmohl. Podal jsem mu ten dopis a utekl.
Po tomhle jsem se snažil Perdovi pomáhat, i když jen tajně, aby si ze mě nikdo nedělal legraci, že se paktuju s takovým jelitem. Vylezl jsem z postele a zhasl dřív, než ostatní poslali Perdu, aby to udělal. Párkrát jsem za něj vytřel chodbu, ale jenom tehdy, když jsem byl stejně na řadě. Ale nikdy jsem se ho otevřeně nezastal.
Dodnes se za to stydím.
MŮJ VELBLOUD DVOUHRBÝ
Pár dní nato, co Hitler spáchal ve svém berlínském bunkru sebevraždu a Čáslaví se prohnala Rudá armáda, vyhlédl jsem jednou oknem naší plynárny a spatřil div podobný tomu, že válka je konečně za námi. Plynárna stála na kraji města a já měl z okna výhled na šťavnatě zelené pole táhnoucí se až k obzoru. A na tom poli se pokojně ládoval čerstvými výhonky pšenice dvouhrbý velbloud.
Zvířena v zemi byla silně zdecimována válkou a třeba prase jsem už léta neviděl. Vzácností byl i pes. A najednou kde se vzal tu se vzal tenhle exotický tvor z asijských pouští a dlabe mi pod oknem. Hodil jsem na sebe šaty a letěl ven, celý vyděšený, že vidím fatu morganu. Ale kde pak. Velbloud byl skutečný. Opatrně jsem se k němu přikradl. Zdálo se, že je na lidi zvyklý a dál si cpal hubu lahodnou pšenicí. Běžel jsem tedy za svým kamarádem Karlem Bochníčkem a přibrali jsme i další kluky. Všichni byli tím objevem nadšeni.
„Dáme ho do zoo,“ navrhl kdosi.
Byl to prima nápad, který měl pouze jedinou vadu. Nejbližší zoo bylo až v Praze, vzdálené asi osmdesát kilometrů, a v zemi byl chaos. Vlaky nejezdily. Oddíly Rudé armády křižovaly po celé zemi a konfiskovaly hodinky. Zbloudilci od wehrmachtu se snažili proklouznout do Německa. Silnice a cesty byly plné lidí vyštvaných válkou z domovů a váleční vězni, koncentráčníci, totálně nasazení, ti všichni se vraceli domů ať už pěšky, v žebřiňácích, v automobilech na uhlí nebo na armádních náklaďácích. Jediný způsob, jak dostat velblouda do Prahy, bylo dovést ho tam pěšky, a proto se po telefonu zorganizovala velbloudí štafeta. My kluci z Čáslavi jsme ho měli odvést do Kutné Hory a předat místním skautům, kteří s ním měli jít do Kolína a tak dále až do klece v pražské zoo. Já s Karlem a ještě další dva kluci jsme velbloudovi přehodili kolem krku provaz a táhli ho z pšeničného pole. Byla to dřina. Museli jsme všichni čtyři makat ze všech sil, než se nám ho podařilo dostat na silnici. Kdykoli uviděl nějaký listnatý keř, byli jsme nahraní. To jsme pak museli čekat, až obere pár větví, a až potom jsme mu mohli odervat hlavu pryč. Ta potvora byla stejně silná jako tvrdohlavá. Byli jsme už na poloviční cestě do Kutné Hory, když se v dálce proti nám objevila dlouhá kolona ruských náklaďáků a tanků. Chtěli jsme uhnout ze silnice, ale ta bestie se rozhodla, že nepůjde, i když jsme všichni čtyři tahali za provaz, jak to jen šlo. Jako první k nám přijel důstojník v gazíku. Zastavil a chvíli nás pozoroval, jak se hmoždíme, což nás strašně znervózňovalo. Jenže velbloud se ani nehnul. V tu chvíli se už za gazíkem začaly řadit náklaďáky a troubily na klaksony. Důstojník vystoupil. Myslel jsem, že nám jde pomoct odstrkat to zvíře ze silnice, ale on měl lepší nápad. Vytáhl revolver a namířil velbloudovi na hlavu. Zdálo se mi, že víc zabrat už nedokážeme, ale revolver má tu zvláštní vlastnost, že člověku dodá neuvěřitelnou dávku energie. Hystericky a za velkého řevu jsme začali do velblouda kopat, kroutit mu ocasem, tahat ho a strkat, ale nebylo nám to nic platné. Velbloud se jen zapřel nohama uprostřed silnice a dál si přežvykoval. Karel si klekl před důstojníka a prosil ho, ať zvíře ušetří. Ani s velbloudem, ani s důstojníkem dlouho nic nehnulo, až po chvíli velbloud zničehonic krknul a z huby mu vychrstl obrovský zelený žvanec, který mi přistál přímo na hlavě. Po tom strašlivém velbloudím zvratku jsem smrděl ještě týden, ale to bylo vedlejší, protože v tu chvíli se ten ruský oficír zachechtal a schoval revolver, zatímco velbloud, kterému se konečně ulevilo, ožil a nechal se v klidu odvést ze silnice.
Důstojník naskočil zpátky do džípu a kolona Rudé armády se dala do pohybu. Na jejím konci se unaveně vláčel oddíl jízdy a za ním pár valachů táhl zelenou polní kuchyni. Netušil jsem, že se velbloudi a koně nesnášejí, ale jakmile ti dva valášci spatřili našeho velblouda, propadli panice. Tak je to vyděsilo, že přeskočili přes příkop a hnali si to přes pole pryč.
Dodnes vidím tu rachotící polní kuchyň, jak poskakuje po poli a trousí kuchyňské náčiní. Nejdřív odpadl plechový komínek, pak vyskákaly pokličky a za nimi už to šlo všecko: hrnce, rendlíky, kastroly, a rozprskly se na všechny strany po zapleveleném poli.
V Kutné Hoře jsme velblouda předali skautům, ale jestli došel až do pražské zoo, to dodnes nevím.
To exotické zvíře, které se mi v květnu 1945 objevilo pod oknem jako zázračný symbol míru, který spadl z nebe, jako má dvouhrbá holubice, dokonale překrylo mé vnímání historie. Až později jsem přišel na to, že ten můj symbol míru z nebe nespadl.
Ke konci války se do Ruska vypravil malý německý cirkus, aby pozvedl náladu zdecimovaných vojáků. Když se ale východní fronta přeměnila na debakl, cirkus vyrazil úprkem zpátky do Říše a živil se příležitostnými vystoupeními po vesnicích. Za kousek chleba, vajíčko, otýpku sena nabízel pár akrobatických výstupů, drezuru vychrtlých koní, bezzubého medvěda, opičky a dvouhrbý koráb pouště Gobi.
Na konci války uvízl cirkus u jednoho menšího českého městečka nedaleko Čáslavi. Češi čekali šest let na to, až se budou moci Němcům pomstít. Na tanky a náklaďáky wehrmachtu, které se v dlouhých kolonách stále ještě valily směrem na západ, si ale netroufli. Zato sebrali dost odvahy k tomu, aby napadli vyčerpanou cirkusáckou tlupu. Němec jako Němec.
Zabili všechny včetně medvěda. Muži, ženy, děti, zvířata, všecko to byli Němci. Zabili koně a jejich maso snědli. Jediný, komu se podařilo v tom nelítostném zmatku uprchnout, byl velbloud dvouhrbý, který pelášil a pelášil, dokud ho nezastavila šťavnatá jarní pšenice pod mým oknem.