Jsem zamilovaná. Ten novej pán se mi líbí, je moc fajn. Ani nechci věřit, že by to mohlo vyjít. V noci jsem vůbec nemohla spát. Bojím se, že ty hezký chvíle, který si teď spolu užíváme zase zmizí. Třeba ten krásnej výlet. Užili jsme si to, i děti si rozumí, vyhrály si spolu.
A teď tahle pecka! Společná dovolená u moře. Nebyla jsem tam ani nepamatuju. Malá vůbec. Tak moc se těším, že o tom všem doma i v práci musím vyprávět.
Odpoledne jedeme jeho autem něco nakoupit. (Má fakt pěkný!) Z okýnka zadního sedadla, kde s Pavlínkou sedíme, zahlídnu chlapa z naší firmy. Mám po náladě: „Cikán a má lepší místo, než já. Chápeš to? Prej je šikovnej. To určitě! To bych chtěla vidět. “ Nespravedlnost je to.
Otáčím se na druhou stranu. No to jsem si moc nepomohla. Po druhým chodníku pochoduje z práce parta přičmoudlejch dělníků. Bůh ví, co jsou zač. Přitáhli až z nějaký Tramtárie. Baví se mezi sebou, smějou se, vypadaj unaveně, ale šťastně. „Vidíš je? Těch tu teď je. Těchhle sraček!“ ulevuju si.
Můj novej chlap kouká trochu nechápavě. Mumlá něco o tom, že toho Cikána zná a že je fakt šikovnej a ty dělníky, že ve fabrice potřebujou.
Ostatně co mi je po nich. Ještě pár věcí nakoupíme a hurá k moři!
….
Potkal jsem novou holku. Zdá se fajn, líbí se mi. Máme i skoro stejně starý děti, možná by to mohlo fungovat. Nejsem si jistej, jestli už jsem na novej vztah připravenej, ale chtěl bych zase s někým žít a Janička by taky chtěla sestřičku. Takhle by měla rovnou stejně starou a taky by nebyla tolik sama, když já musím být dlouho v práci.
Víkend byl super, pohoda, legrace. Společnej výlet se povedl. Možná bych jí mohl říct, aby s námi jely na tu dovolenou. Známe se sice chvíli, ale…proč ne.
Je na ní vidět, že jí to udělalo radost. Trochu mi teda vadí, že o tom všude a se všema mluví. Probírá nás doma i v práci, jako kdybychom už měli před svatbou. Možná jsem měl ještě chvíli počkat. Ale co… aspoň se líp poznáme.
Jedeme ještě něco nakoupit. Zahlídla z okýnka kluka, kterýho taky trochu znám. Na malým městě už to tak prostě je. Všichni se tak trochu známe. Patrik je dobrej, v práci ho moc chválí. Cikánskej kluk, ale je šikovnější a pracovitější než spousta bílejch.
Pavla něco říká, tak zbystřím a mrknu na ni do zpětného zrcátka. Aha. „Cikán a má lepší místo, než já. “ Dle výrazu v jejím obličeji se něco takového neodpouští. Najednou vůbec není hezká. Peru se sám se sebou. Přece kvůli pár slovům…Možná ji jen něčím naštval. Jenže ona pokračuje:“……….Těchhle sraček!“
Vážně nazývá lidi slovem sračky? Lidi, které vůbec nezná a nic o nich neví?
Snažím se jí to vysvětlit, ale je vidět, že ji to nezajímá. Najednou za mnou sedí člověk, se kterým už mi není příjemné ani sedět v autě, natož trávit dovolenou nebo společný život. Otevírám jí dveře od auta a je mi to líto, ale vím, že už jí nedokážu ani napsat. Nemůžu. Nejde mi to. Těžko říct, jestli ona kdy pochopí proč.
Zkušenost z. s. ( autentický příběh na téma Moje setkání s NENÁVISTÍ, zaznamenaný v rámci projektu I TY MŮŽEŠ…)